SMYSL A HODNOTA TOHO, CO DĚLÁŠ. CO SE DÁ DĚLAT, KDYŽ SE TI VYTRÁCÍ...
Někdy se v životě může člověku přihodit taková věc, že začne ztrácet smysl toho, co dělá.
Začnou v něm růst pochybnosti, jestli vůbec má co předat. Jestli je něco, v čem je tady SKUTEČNĚ prospěšný pro ostatní. Jestli to, co dělá a v co věřil, má opravdu smysl a může někomu pomoci.
Když se člověk dostane do takovéto propasti a nevidí cestu ven, je potřeba a je čas vyrazit na nová místa. Uhnout prostě kousek někam jinam.
A tím nemyslím někde se odstěhovat, zmizet a spálit mosty, ale jít třeba tou známou cestou, ale udělat dva kroky vedle, zajít do druhé uličky, kterou nikdy předtím nešel. V lese vybrat si jinou stezku, uhnout prostě někam kousek jinam.
Někdy stačí málo a člověk z těch hlubin začne nalézat cestu ven, protože nové místo osvěží tu unavenou mysl, tu znavenou duši, která přestala doufat, věřit a cítit smysl. Má ten potenciál probouzet a vlévat čerstvou krev do žil.
Někdy je to tím, že třeba spadne z velkého dubu žalud pod jeho nohy on ho rozšlápne, křupne jeho skořápka a on začne vidět trošku jinýma očima. Nějaký vzruch, nějaká melodie... Jedno slovo, které člověk zaslechne z hovoru kolemjdoucích díky tomu, že se vydal nějakým jiným směrem, objeví jiné lidi. Jsou to impulsy, střípky, záblesky, ale naprosto nutné.
I světlo, které v paprscích prosvěcuje mezi listím lese. Někdy pár kapek živoucí vody do vyprahlého džbánu duše pošlou hrdličky poletující ze stromu na strom a zvuk jejich křídel v letu.
Někdy stačí opravdu tak málo, aby člověk pocítil, že to smysl má, že má co předat, že i to, co mu připadá v jednu chvíli zbytečné, v druhou chvíli, kdy se začne plnit zase důvěrou v život, důvěrou v sebe, důvěrou svou cestu, důvěrou v to, že tady není náhodou, tak ta stejná slova dostanou úplně jiný rozměr.
On musí udělat ten krok jinam, musí se k němu prostě donutit. Může to být cokoliv. Někdy úplně natvrdo donutit, někdy i přes sílu. Sám podat ruku životu a pevně ji stisknout .
Teorie jsou různé, ale člověk musí udělat rozhodnutí vždy sám za sebe.
Zkušenost nejde předat, i když logicky si ji může odůvodnit. Ale přijmutí je skrze prožitek.Tu zkušenost si stejně musí každý prožít sám. Každému to trvá jinak dlouho. Každý jinak prožívá. Vždycky úplně individuálně.
Takže pokud se někdo z vás ocitl v té hluboké jámě, kde nevidí smysl nějaké své další cesty, nevidí smysl toho, co předávat, přestal nějakým způsobem věřit, že to, co dělá, má hodnotu, že jeho ideje, sny a plány pozbyly smyslu - prosím vás, udělejte krok…
… protože tam venku je někdo, komu může zrovna tvých pár slov, tvé sdílení hodně pomoci na jeho cestě, někdy může tvá báseň, tvůj obraz, tvá hudba, tvůj článek, tvůj post někoho i zachránit. Jsou místa, kam člověk nedohlédne, souvislosti, které hlavou nedomyslí… Musí proto otevírat své srdce.
Každý z nás má své jedinečné poslání a dary, které je potřeba poslat do skládačky života, aby mohly dotvářet celkový obraz ♡.
Zdraví Markéta
www.dobalancu.cz
YouTube k článku